(Když už se k levorukosti přiznal i pan Jiku a šikovnou levačku má i pan Dromedar - přidávám svůj článek, vypocený pro farní časopis)

 

 

Mám naprosto skvělou babičku. Pracovitou, dobrosrdečnou, nezdolnou a milující své vnuky. V osmdesáti letech dostala v Přerově, který je od jejího domova vzdálený 12 km a kam jela do obchodu (předpokládám že pro karton cukru), pokutu za jízdu na kole v jednosměrce. Když policista zjistil, odkud přijela a kolik jí je, tak pokutu jen velmi malou.

   Dvě věci mě na ní ale vždycky trošku štvaly. První souvisí s tím, že jsem levák – kdykoliv jsem jako dítě maloval, psal nebo jen jedl polévku – sedla si ke mně a s upřímným obdivem řekla: „Já to stejně nechápu, jak to dokážeš tou levou rukou. No na to, že jsi šmajdoň…!“ Ta druhá byla její neustálá průpovídka: „No, já byla zlobivá dítě, váš otec to byla katastrofa, ale ty – to už je neuvěřitelné! Ale neboj, tvoje děti ti to všechno vrátí!“ A já teda byl!

  V první třídě jsem se vrátil domů ze školy, našel tátu pospávajícího na gauči a rozespalému jsem mu sdělil, že máme školní besídku na téma tří králů a že jsem paní učitelce slíbil, že vyrobí palmu. Můj otec jen zasténal a šel do dílny vyrábět palmu – a nádhernou! Po besídce musela k nám domů a ještě rok jsme nedovolili, aby zmizela z obýváku. V patnácti jsem rodičům řekl, že jdu s kamarády na čundr do Hostýnských vrchů – když mi volali, zvedl jim to německy hovořící muž a sdělil jim, že mobil našel ve Vídeňském Prátru. No jel jsem tam stopem s prázdnou peněženkou. O tom, jak puberta postupovala dál, raději pomlčím, přeci jen by to mé děti mohly jednou najít, a pak by veškerá autorita byla pryč.

   Mé děti… mám zatím první. Nádhernou Madlenku s chutí do života, jakou má moje babička. Jsem šťastný, ale když už tak začíná chodit kolem nábytku, přeci jen se do mé mysli vkrade: „No já byla zlobivé dítě, váš otec to byla katastrofa, ale ty – to už je neuvěřitelné! Ale neboj, tvoje děti ti to všechno vrátí!“