ZVONEC NA KONEC: Jak mi ženské zbraně zachránily kůži

Aneb všechno, co jste o mě nechtěli vědět, a proto jste se neptali

 

Myslím, že za nadpis tohoto článku bych měl aspirovat na cenu „Nejoriginálnější nadpis článku ve farních časopisech 2018“. A i přes jeho neuvěřitelnost prohlašuji, že to bylo právě tak.

 

Od patnácti jsem jezdil na tábory jako praktikant a byly to skvělé časy. Příroda, přátelé a pocit důležitosti z vytváření programu pro děti.

Každý den po večerce dětí jsme měli poradu. Ty pro mě tenkrát ještě byly důležitými společenskými událostmi, kdy jsem mohl prokázat svou rozumnost, inteligenci a proaktivní myšlení. Ano – mé náctileté já porady milovalo. Někdy bych si zpětně nejraději nafackovalJ.

 

Chvíli po jedenácté v noci jsme uslyšeli křik. Naše pánská část vyrazila ven a narazila na partu podobně starých, ale výrazně opilých výrostků z místní vesnice, kteří si to razili přes naše táborové náměstíčko s hrozným křikem lidí, kteří po alkoholu potřebují své názory a sílu šířit do celého vesmíru.

Jako zodpovědní dospělci jsme jim důrazně vysvětlili, že nám budí děti a ať vypadnou. Shlukli se kolem nás, a i když jsem v matice fakt hrozný, bylo mi jasné, že je jich víc, než mohou jejich alkoholem zhoršené motorické schopnosti vykompenzovat.

Naše ega a dávka náctiletého testosteronu nám nedovolily ustoupit nebo se snažit situaci řešit víc diplomaticky a z rostoucího pošťuchování bylo jasné, že již brzy dostaneme „na budku“.

 

A v tu chvíli z budovy vyrazily naše úžasné kamarádky (rozuměj dámská část vedení). Každá měla na hlavě hrnec, v jedné ruce pokličku jako štít a v druhé obracečku, naběračku, kvedlačku nebo vařečku. „Boj na život a na smrt!“ „Buď se štítem, nebo na štítu.“

Bylo to zcela absurdní a celá naše dospívající mužnost byla dokonale ztrapněna. Bylo to tak očividné, že to skrz alkoholový opar proniklo i k našim protivníkům.

Přestali jsme se pošťuchovat. Všichni sklopili oči. A když odcházeli, tak jsme jim ještě popřáli šťastnou cestu a oni nám dobrou noc.

 

A tak mě zachránily ženské zbraně.

Pohotovost, vtip a odvaha.

 

 

 psáno pro farní časopis Zvonky